Nedávno jsem byl na prezentaci v jedné státní instituci. Seděli jsme v zasedačce velké jako tělocvična a k obědu jsme měli chlebíčky.
Jíst chlebíčky v tom státním úřadě bylo legrační, kusy z nich nám padaly zpátky na talířky nebo přímo na koberec. Nejšikovnější a nejhladovější z nás si cpali celé chlebíčky do úst, až se nám dělaly boule za ušima. Chlebíčky, alespoň v tomhle úřadě, zažívaly comeback.
O tom, jak to s chlebíčky v Česku je, podávají zprávu bratři Ebenové:
"... Chlebíčky, oschlé chlebíčky,
pohrobci včerejších svátků.
Ty šunkové, ty s vajíčky,
ty ze čtvrtku, ty z pátku.
....
A je tu klasika chlebíček s uherákem,
kdo si s ním potýká, tak ten to bere hákem.
Myslím, že kdysi stával kolem pěti kaček.
a já cítím tu vůni, ten parfém ze sedaček.
Mám rád ty chlebíčky,
ty svědky zašlých věků.
Vždyť já sám připomínám trochu oschlou veku.
Žili jsme svobodně a taky nesvobodně.
A zažily jsme hodně,
a pamatujem hodně
a zažili jsme hodně.
Chlebíčky, oschlé chlebíčky..."
Z reportu bratří Ebenů jasně vyplývá, že to s chlebíčky nevypadá dobře. Chlebíčky potřebují omladit, potřebují si (re) definovat hodnoty, na kterých stojí a apel, který vysílají směrem ke spotřebiteli. (Zároveň chlebíčky potřebují několik miliónů Kč na to, aby si zaplatily Needscope /a zjistily, že jsou na levé straně té vševědoucí elipsy, tedy kromě toho humrového, který se nám posunul doprava, tam, kde je Zeus, status, ego, Stella Artois a Václav Klaus/) a agenturu, která jim vystřihne novou komunikaci, kde chlebíčky získají novou image a budou zase cool, in, engaging a fun.
Pokud na tohle všechno chlebíčky nebudou mít dost peněz, budou se muset spolehnout na vlastní intuici. Ta jim řekne, aby se nejprve vymezily vzhledem k tomu, co nejsou. A chlebíčky rozhodně nejsou sendvič, t.j. ten klasický chlebový, přiklopený sendvič s tuňákem nebo se šunkou, rozříznutý po diagonále:
Sendvič Chlebíčky
Hrabě Sandwich Lid
Individuální zodpovědnost Vyšší moc
Racionalita Iracionální přebytek
Pravidelnost a strohost Ornament a kýč
Uzavřenost, rezervovanost Pábitelství, užvaněnost
Ironie Estráda
Jen co vrhneme letmý pohled na ty dva sloupečky, zjišťujeme, že nejspíš ušetříme miliony za relaunch chlebíčků. Závěry reportu bratří Ebenů jsou totiž mylné. Svět chlebíčků neodchází a neumírá; naopak vzkvétá, protože neutuchá naše vědomá a nevědomá ostalgie, přiživovaná českými televizemi, které nám pouští smyčku chlebíčkových filmů pro pamětníky, abychom se, jako ta nemocná matka ve filmu Goodbye Lenin, náhodou neprobudili do přítomnosti a nedostali z toho šoku infarkt.
Píseň o chlebíčcích není žádné requiem, ten povzdych nad okoráváním jenom maskuje oslavu velkolepého prohrabávání se, nás stárnoucích českých narcisů, zpátky do pelíšků. O chlebíčky nemějme strach.
