Děláme workshopy proto, abychom přišli s novými nápady a nakonec znovu a dokola opakujeme to, co už jsme slyšeli vloni...
Přitom může člověk z takového workshopu - s klientem, agenturou, se zákazníky - vytěžit maximum. Chce to - myslím - rychlý posun od dat z Nielsenu a racionalizací cílových skupin k tomu nutnému smazání dělící čáry mezi klientem a zákazníkem (tj. korporací a lidskou bytostí). Kromě toho, že se s klientem budeme bavit o tom, kolik procent jeho cílovky tvoří "družní pijáci", se ho hlavně ptejme, kdy se naposledy dobře a družně opil. Zeptejme se ho na to, jak se cítíl, když přemýšlel o tom, jestli si pořídí hypotéku a uváže si na krk balvan na 20 let...nebo, jak se cítil, když se mu narodilo dítě a kupoval první balík plenek.
Takový posun - ke vzpomínkám na zážitky - není samoúčelný, je nutný. V rámci workshopu nemůžeme simulovat prožitek jako takový (narození dítěte vůbec ne, opilost možná, ale spíš bych to nedělal...). A simulace prožitku není nutná, protože to, co potřebujeme, je vzpomínka na daný prožitek. Čím hlubší prožitek to byl, tím hlouběji je otisk vzpomínky vyražený, jako orel do mince, do naší paměti. Vzpomínky na emocionální prožitek - společně s racionální znalostí kontextu problému - jsou pak zdrojem nápadů, řešení (a hlavně palivem pro odvážná rozhodnutí), které mají skutečnou sílu a emocionální pravdu a tak i šanci žít a přežít - přesvědčuju se o tom na každém projektu.
