Scéna z Tootsie (první minuta a půl), kdy Dustin Hoffman udělá chybu, protože věří, že lidi (v tomhle případě ženy) opravdu chtějí to, co říkají, že chtějí:
Éra "dlouhého ocasu" nám umožňuje mít to, o co jsme si vždycky říkali. Můj iPod je napěchovaný věcmi, které mě (aspoň si to říkám sám sobě) zajímají. To, co mi v iPodu chybí, je moment překvapení. Trochu muziky, kterou jsem si sám nevybral, trochu jiného, podivného a náhodného – toho, co vykolejuje, nasírá a inspiruje.
Last.fm se na první pohled zdá ideálním řešením – překvapí nás skladbou, kterou jsme si nevybrali, ale i tak je to skladba, která (většinou) pasuje do krabice našeho vkusu (vzdělání, třídy, kultury).
"Permission marketing" je jedním z velkých trendů současného marketingu: "řekni mi, co tě zajímá a já ti budu posílat jen reklamu odpovídající tvým zájmům". Vypadá to dobře, ale něco v tom skřípe – reklama, která funguje, taky překvapuje, dotírá a objevuje se nečekaně – mimo předvídatelný kontext. Reklama, o kterou si řeknu, přestává mít smysl. Permission marketing je jako když vykastrujete vaši kočku a ještě ji nádavkem necháte odoperovat drápky, protože vám škrábala gauč z Ikei a pak se divíte, že gauč sice zůstal celý, ale s kočkou přestala být legrace.