PerfectCrowdCZ

Nejzajímavější chlap na světě

Minulý týden jsme pro jednoho z našich klientů dokončili semiotickou analýzu zaměřenou na maskulinitu, mužství a chlapství. V rámci analýzy jsme sledovali i  reprezentaci chlapů a maskulinity v reklamě. Chlap v reklamě je (mimo jiné portréty) často zobrazován jako směšná, jednoduchá figura schopná myslet jenom na pivo, nebo jako aspirativní ale nudný panák/figurína, např.  z reklam na Gillet. 

Portréty chlapů v reklamách z poslední doby jako je "Nejzajímavější chlap na světě" nebo "Old Spice" zůstávají ironické, ale jdou zároveň za hranici prvoplánového zesměšňování chlapů a chlapství: 

 

Na první čtení je "Nejzajímavější muž na světě" směšná karikaturu ukecaného chlapa. Reklama ale zároveň pracuje s ironií tak jemně, aby nám dala prostor projektovat do toho chlápka vlastní fantazie - fantazie o tom, že někdo jako je on (tj. jako jsme my) skutečně existuje. Síla tohoto přístupu spočívá v nejednoznačnosti, v jemném balancování ironie a fantazie.

Praktická semiotika s Virginií Valentine

 

Více o workshopu je zde. 

A registrační formulář je tady.

Třetí pilulka

"Pro marketéry je dnes lepší číst Žižeka než Kotlera -to je jasný:)," říká Tomáš Hrivnák v komentáři k minulému příspěvku. 

A jasný to je, Žižeka potřebujeme, poněvadž potřebujeme třetí pilulku:

Morpheus nabízí Neovi dvě pilulky, jako vstupenky do dvou světů. Červená pilulka je brána do reality za hranicí iluze a druhá, modrá, znamená návrat do iluzorního ale bezpečného světa. Žížek chce třetí pilulku: "Co je třetí pilulka? Rozhodně to není žádná transcendentální pilulka, která nám umožní nějakou umělou a fast foodovou náboženskou zkušenost...je to pilulka, která mi umožní vnímat ne realitu za iluzí, ale realitu v iluzi samotné..."

Fikce je skutečnější než realita za hranicí iluze. Realita za hranicí iluze má jenom málo společného s tím, jak jdeme dnem od rána do večera, jak se oblékáme, jíme, nakupujeme a jak toužíme. Toužit nás učí filmy, TV a reklama.  

Kde najít třetí pilulku? Jen těžko v knihovničce publikací vydaných nakladatelstvím Grada. Žížek sám je silná třetí pilulka.  "Elvis kulturních studií", skutečný filozof dneška, šílenec, marxista a manýrista, který nenudí:  "My God, I'm thinking like Melanie now! You know what I'm thinking? I want to fuck Mitch..." A ten nádhernej, východoevropskej přízvuk - "aj vant d féérrrd pyl". 

Americký sen: semiotická analýza

Greg Rowland podrobil americký sen semiotické analýze: 

American Dream Election 2

View SlideShare presentation or Upload your own.

Trhliny v Hypo Real (itě)

Hypo Real má velké potíže. Hypo real je jedna konkrétní instituce, která ale pěkně označuje hypo-realitu a hyper-realitu, ve které žijeme. V hyper-realitě jsou peníze lehké jako myšlenka; dominuje zde ironie (namísto ideologie, která je mrtvá), vše je globálně propojeno a pár lidí se tu směje, protože má (zatím) ty správné informace. Tahle hyper-realita má potíže. Zdá se, že se páře ve švech.

Ideologie samozřejmě mrtvá není, pokud člověk chápe ideologii jako systém reprezentací,  jejichž pomocí se ti, co jsou u moci, snaží ostatním vnutit určité čtení světa. Kdo by měl vědět líp, že ideologie hypo-reality mrtvá není, než vy a já, co točíme klikou flašinetu, ze kterého létají vitální, nesmrtelní dědkové a báby, co se napili džusu a roupama vyhazují vnoučata do vzduchu atakdále - jo, a taky z něj lítají šťastné páry, které se právě přenášejí přes práh nového bytu nebo dokonce baráku, protože mají hyper a super výhodnou hypotéku...a tady začíná flašinet lehce drhnout.

Flašinet naštěstí drhne jen v USA, Velké Británii, Japonsku, Jižní Americe, Německu, Francii atd. V Česku mají Topolánek, Kalousek, Čunek apod. situaci pod kontrolou - bez ironie, protože v Česku je hyper-realita tenká jako pavučinka a my jsme (vždy) připraveni na pád světa iluzí, který u nás (z valné části díky mechanické reklamě, která oslavuje průměrné výrobky a ignoruje lidi-zákazníky) nikdy pořádně nezapustil kořeny a nikdy nám nepřirostl k srdci.

Röra sig rytmiskt till musik

Občas mluvím o tom, jak jsou dnešní hamižná média nekompromisně založena na RYCHLOSTI. Kdo má lepší připojení, stahuje lepším kvaltem filmy, muziku a zkrátka víc ví. S rychlostí informace – od jejího zrodu až ke spotřebiteli – je to zrovna tak (občas jsi fajn, Virilio). Co kdybychom si to ale udělali po svém? Ráno vstanu, pustím si svou oblíbenou muziku, obléknu se, nasnídám se, pustím si svou oblíbenou muziku, obléknu se, nasnídám se, pustím si svou oblíbenou muziku… Že to není možné? Ve virálním světě ano. A je to i moc zábavné! A rád na tu hru s časem přistupuji. Halt Švéďáci, no.. a hlavně (jejich) IKEA.

PS: Nezapomeňte si nahrát vlastní song (notička vlevo dole) a mrknout se na všechny exekuce (okénka napravo), museli se fakt vyřádit.

P a ř ä z

Rád bych se s vámi podělil o obtížný úděl člověka, který se snaží nahlížet svět přes brýle značky Semiosis^TM. Nemá smysl poučovat, leč dovolte abych vyšel z úplných základů této miloučké vědy. To šel takhle Derrida do lesa, zakop o pařez a nosem vydloubnul diferänci (nebojte, čtete to správně s „e“). Hra diferencí „předpokládá syntézy a poukazy, které nedovolují, aby v nějakém okamžiku a v nějakém smyslu byl nějaký prvek prostě přítomen sám o sobě a poukazoval sám k sobě.“

V řádu mluveného, ani v řádu psaného diskurzu nemůže zkrátka žádný prvek fungovat jako znak, aniž by nepoukazoval k jinému prvku, jenž sám není přítomný. Kvůli onomu maličkému „ä“ odsuzuje Derrida písmo k záhubě a obhajuje živou mluvu člověka k člověku. Zní to krásně, ale jak takovou věc aplikujete na šedivou strnulost marketingového mastodonta, který dělá, že je pro lidi a lidmi, co jej řídí, další lidi šidí? Tahle věc mi ležela dlouho v žaludku. Jak hovořit o něčem nesdělitelném? Jak ukázat diferänci lidí? Až pak – heuréka! Pomůže mi přece kumšt! Výhodou umění je totiž právě to, že nepotřebuje slova. Ani nevíte, jak se mi při objevu (diferäntních) „Kultur“ Jakuba Nepraše ulevilo. Chcete vidět diferänci? Jen si poslužte.

Video pro PC x  MAC

Stíny na zdi

Tenhle obrázek ilustruje článek v britském Guardianu  o pokračování případu zmizelé Madelein McCann:

Stíny na zdi jsou rodiče zmizelé Madelein.  Obrázek nemá smysl, pokud neznáme kontext a/nebo pokud se nevezeme na vlně emocí, které se zmocnily Angličanů po únosu malé Madeleine.  (Jak kdosi podotkl:  Angličané znají obličej malé Madeleine lépe než obličeje vlastních dětí /na které většinou nemají čas/).

Zpátky k obrázku stínů na zdi: Roland Barthes řekl, že "fotografie je znak bez kódu" a měl tím na mysli fotografii na první úrovni označování (tj. denotace).  "Salutující černý voják" je Bathesův slavný příklad první a druhé úrovně  (konotace) označování:

Fotografie představuje na první úrovní znak, který se skládá z označujícího (signifier), tj. barvy a tvary obrázku a označovaného (signified), tj. "koncept" salutujíciho vojáka. Pro Barthese se na první úrovni znak jako celek stává označujícím pro druhou úroveň označovaného - francouzský imperialismus, který je slepý k barvě pleti svých subjektů.

Na rozdíl od obrázku salutujícího vojáka nelze obrázek stínů rodičů Madeleine McCann smysluplně "číst" na první úrovni.  Čtenáři je vnuceno čtení na úrovni konotací, tj. tragédie rodičů, které žal redukoval do podoby stínů; rodičů, na kterých ulpěl stín podezření; lidem, kteří "kráčejí údolím stínu smrti" a kteří jsou odsouzeni k tomu být stíny sama sebe, až do chvíle, dokud se případ nevyřeší atd.

Případ zmizelé dívky a jeho protagonisté museli nejprve nabýt ikonických rozměrů, aby  fotografie rodičů Madeleine měla smysl. Obrázek pak může být osvobozen od prvoplánového čtení a stát se smysluplnou metaforou pro zasvěcené, tj. pro Angličany posedlé touto lidskou tragédií.

Značky - zejména ty, které mají ikonické aspirace - se podobným způsobem snaží "čtenářům" vnutit čtení na vyšší úrovni, tj. přeskočit produkt a nasměřovat čtení k emocím, které se značka snaží vlastnit. 

Greg Rowland v Long Tale Café: znaky, symboly, komunikace