Vystoupil z nočního autobusu na opuštěné zastávce a vydal se domů. Nebyl tam úplně sám. Na stejné zástavce vystoupila i mladá dáma. Hodně nešikovně, šla totiž pár metrů před ním. Měla strach.

Možná to jiní muži znají také. Cítil její hrůzu, slyšel její zrychlený krok. Viděl, že její pohyby jsou lekavé.

Co cítil on? Zlobu a bezmoc. Já zato přece nemůžu, že mám stejnou cestu. Co pak hned musím být úchyl jenom proto, že tady bydlím? Chci taky jen domů. Pomohlo by, kdybych šel před tebou? Nakonec raději odbočil do jiné ulice. Sice to byla delší cesta, ale aspoň ho při ní nikdo nebude obtěžovat svým strachem.

Podobnou bezmoc znám. Cítím jí, když si mě někdo v panickém strachu o svou kariéru karikuje do monstra. Do stvůry, která se podle čísel z výzkumu chce přece předvést, vyjádřit se, tvořit velké věci, žít nespoutaným životním stylem, která hledá iPhone mezi nanuky a Red Bull mezi bankami.

Honza Schmid