Všichni dnes žijí v bublině. Kdejakou anketu zveřejňujeme pro svou sociální bublinu. A Facebook je bublifuk. Když máte dost velká data, jako právě Facebook nebo já, tak bubliny doslova vidíte. Vidíte ale také, jak bubliny splaskávají.
Například bubliny pražské mládeže. Je jedno, jestli trávíte volný času v Hubu, v Jazzdocku, na Spartě, nebo v Doxu. V sobotu nad ránem se stejně všichni sejdou v Lucerna Music Baru. Pro obecnou část českého Facebooku je zase podobným průsečíkem Kudy z nudy (viz Josef Šlerka). Jakoby už název sledoval myšlenkové pochody průměrného uživatele a vlastně i vysvětloval, proč je Facebook, jaký je.
Svůj překvapivý průsečík mají i dvě poměrně dost vzdálené bubliny. Kluci z učňáku a sofistikované nezávislé profesionálky z Prahy. Něco spojuje kluka, který střídá svůj čas mezi trávou, pornem a World of Warcraft, se ženou z Prahy, která následovala svůj sen, má kreativní profesi, slušný ohlas své aktivity na Twitteru a vytříbený vkus na knihy, hudbu, politiku, humor.
Obě skupiny spojuje posměch. Potkávají se u stránek jako Archwars, Grammar Nazi, Politický bizár, Grafický odpad, Svět neúspěšných, Hudební masakry, Pure devadesátky apod. Jak sofistikované svobodné třicátnice, tak mladí zhulení kluci se rádi posmívají obyčejným lidem.
Posměch není pro zábavu. Posměch nám pomáhá zpevnit stěnu bubliny. Je to lepidlo, které drží posměváčka nad posmívaným. Posmívat se začneme, když hrozí, že stěna nebude dost zřetelná nebo by se dokonce mohla stát průchozí. Děsí nás, že budeme jako oni, bojíme se, že jsme jako obyčejní Češi. Jako by ten náš svět výzkumu, marketingu, reklamy, vzdělání, Prahy, angličtiny, vkusu, kultury byl nějakým objektivem fotografa, který si nechce připouštět, že je součástí děje.