Televizní reklamě nelze upřít charisma. Její hlas zní důrazně celým obývákem a moderní bedna jí dodává kvalitní ozvučení. Ví, že jí posloucháte, a tak si je celkem sebevědomá tím, co říká. Má nás soustředěné, zpracované a připravené. Nikdo ji neruší. Může být na informace trochu skoupá. Má autoritu, kterou ji propůjčuje už to, že je v televizi.

Postavení internetové reklamy není zdaleka tak suverénní. Zobrazuje se někde v mobilu, nebo v počítači, tabletu, na místě, kde jsou vedle sebe fake news, písničky, soukromé zprávy, pracovní maily, porno, nákupy a taky další reklamy.  Musí se prosadit v hluku jiných.

Internetová reklama je takový jehovista. Nejprve se snaží strčit nohu do dveří. Než se Vám internetová reklama bude moci snažit něco předat nebo prodat, musí nejprve prodat sama sebe. V digitální sféře je tak velká část reklam reklamou na reklamu. Ťuká Vám jakoby na display, prosí, abyste ji nepřepínali, pouští Vám co nejchytlavější hudbu, volí barvy, aby vynikla vedle obsahu bez ohledu na to, zda to vůbec dává smysl a hledá nějaký, často absurdní, kontext, na který by navázala. Jenže nemůžete křičet „já já já“ a vedle toho mluvit o pivní pospolité pohodě nebo o osvěžující úlevě.

Zeptali jsme se respondentů, při jaké formě reklamy naposled projevili nějaké emoce, třeba úsměvem nebo dojetím. Výsledky ukazuje graf.

Kdyby lidé mohli, raději by zrušili reklamu televizní než internetovou. Kdyby mohli, nechali by tu pouze to, co mohou v klidu adblokovat nebo ignorovat jako poblázněný rám kolem zpravodajského článku.