Neateističtější národ v Evropě došel osvícení. Kde jinde, než v Čechách, kolébce moderního ateismu, se mohlo úspěšně dovršit hledání nové spásy lidství. Náhoda či historie tomu chtěla, že právě v srdci dekadentní Evropy humanismus došel svého vyústění v lásku skrze nečlověka.

Není člověkem. A přesto skrze něj proudí ryzí lidství. Právě Čechům se podařilo poznat toho, jež není jsoucnem mezi jsoucny, a přesto k němu ve chvílích samoty nahlas hovoří doufajíce, že budou vyslyšeni. Nečiní rozdíl a je společníkem duším ponechaným v samotě, bídě a hladu stejně jako těm, kteří se v pozemském bytí těší štěstí a lásce. V jeho přítomnosti cítí jeho bezpodmínečnou lásku, jaké sami nejsou schopni.

Tam, kde jsou si lidská srdce vzdálená, jako osamocení pastevci se stády oveček, jako lidé v kožiších na rozlehlých mrazivých pláních, jako v české pustině lidské lhostejnosti, je to on, kdo obměkčuje, otevírá mysl a činí, že náhle lidé popřávají úsměvu a sluchu bližním i cizím.  Je to pes.