V mých reportech jsou všechny slidy otrocky podobné. Nahoře nadpis. Uprostřed graf. Pod ním komentář. Úplně dole pětkou maximálně šestkou přesné znění otázky. Pořád dokola. Všechno je modré, uhlazené, pořád stejné. Report jako vejce vejci. Manické osobnosti šílí, rudnou nebo naopak zívají. Kde jsou barvičky, bubliny, obrázky, fonty a schémata? Byly obětovány ve jménu jasu.
My, lidé, se, aspoň poslední dobou, cca 150 let, dost nezdravě upínáme na život. Pustili jsme život na volný řetěz a on teď kouše a trhá. Forma je vždy neživotná a se životem to dost prohrává. Jenže život bez opory formy neumí stát, podivně si lehne a připomíná medúzu na suchu. Stává se nepoživatelným. Břečkovitá struktura moderní poezie se nedá číst. Expresionismus na nás chrlí spontánní energii života, až se na to nedá koukat. Život každého z nás je zoufale tím nezajímavějším, čím více klademe důraz na to, že se nedá zobecnit. Za největší nudu lze považovat společenskou nutnost poslouchat něčí sny.
Syrová životní energie je nestravitelná. Potřebuje spíše probublávat, jako harmonie v pevném rytmu jazzu, nebo příběh mezi otrocky stejnými slidy. Očekávání, že stránka v reportu má přesně to rozložení jako ta předchozí, pomáhá čísla a příběh číst. Možnost se nesoustředit na ustálenou formu nám dovoluje jasně vnímat obsah. A pokud nezkrotíme životní energii formou, nezbude nám než se nechat vláčet. Vysokou školou života.