Proč jsou Češi bubáci? Protože se vyjadřují slovy.

Asi jste si toho všimli, že jako Češi patříme na pohled k zamračenější zachmuřenější části lidstva. My sami už jsme si zvykli, ale když přijede cizinec, je to jedna z prvních věcí, které ho zaujmou. Místo usměvavých hostitelů potkává na ulicích Prahy nepřítomné a bezvýrazné tváře. Pro kultury, kde je společenskou konvencí aspoň takový úsměv, aby byly vidět zuby, působí český poker face nepřátelsky. S našim výrazem v obličeji je to tak špatné, že jsme si dokonce osvojili normy, které nám pomáhají vlastní nepřátelský výraz obelstít. Například, vejdete do čekárny u lékaře, tváříte se jako obvykle, ostatní se tváří také jako puchejři, a tak co uděláte? I když nikoho v čekárně neznáte, nahlas pozdravíte. Dáte najevo, že za tím ksichtem je pořád celkem normální člověk. Mám dokonce teorii, že naše láska k psům vznikla z potřeby prolomit ledovou krustu na našich lících. Na rozdíl od nás má pes geneticky zakódovanou schopnost se prakticky neustále tvářit zamilovaně, zamilovaně do nás nebo do kohokoliv, koho potkáme během venčení.

Vedle Čechů působí cizinec, zejména takový Brit nebo Američan, jako mistr gest. Jejich mužný baryton hlasu jak z filmové traileru se během chvíle zvýší o tři oktávy výš, když překvapený cizinec zapiští “I can’t believe it?!” A Američanka naopak zakončí větu hlubokým bublavým zvukem pulzního rejstříku, aby na chvíli popřela konvence ženské role. Vedle Čecha působí Anglosas jako shakespearovský herec, který sestoupil ze scény, aby si laskavě pohovořil s nervózním českým fanouškem. Jenže čeští fanoušci anglosaské herecké školy se zase občas podiví nad slovní zásobou charismatiků ze Západu. Dokud lidé u nás angličtině nerozuměli, očekávali, že v těch krásných písních jsou i zajímavé metafory a celkově barvitý slovník.

Čeština má sice užší slovník než dnešní angličtina, jenže dovoluje díky modifikovatelnosti slov vyjádřit řečníkovi své pocity. Čím emočnější vztah lidé k objektu mají, tím více emočně zabarvených variant slova čeština nabízí. Našli bychom tak paletu odvozenin od slova slunce a nebo třeba od slova pivo (pivko, pivenko, pivíčko, pivson, pívo atd.). Lehkost neaspirativního pivka s kámošem je daleko od hanebného popíjení píva s kumpány. Láska k malému lidskému štěstí s pivíčkem se míjí s něčím, jako je pivní degustace. Můžeme také vyjádřit, že naše láska k pivu nás vede k objevování pivních novinek, je ale přehlíživá vůči pivnímu snobství, například skrze slovo alíčko (ale).

Pivo -> Beer
Pivko -> Beer
Pivečko -> Beer
Pivíčko -> Beer
Pívo -> Beer
Pivínko -> Beer
Pivánko -> Beer
Pivítko -> Beer
Pívko -> Beer

Nepracujeme s teatrálními gesty, protože své emoce vyjadřujeme slovy. Upravujeme si slova podle nálady. Vytváříme si svůj individuální jazyk, který vystihuje náš životní postoj. Naše jemné volby zdrobnělin a méně formálních tvarů nám dovolují se skrze běžný jazyk sebe-vyjádřit. Svůj jazyk používáme podobně jako osobitý styl oblékání.

Díky tomu, že v angličtině se během běžné konverzace používá poměrně základní slovník, musí řečník emoční nuance vyjádřit jinak. A tak místo, aby emoční vztah k objektu složitě popisoval, prostě jej zahraje. Emoční tón nelze vyjádřit modifikací slov, a tak mluvčí sděluje skrze malé divadelní představení. I Italové svůj smysl pro vyjádřování gesty vysvětlují potřebou používat základní jazyk. Jak se po celá staletí na Apeninský poloostrov sjížděli cizinci z celého Středomoří, vyvinul se systém gest, který umožní vyjádřit vše lidské i při základní znalosti latiny nebo italštiny.

Jsme nesmělými básníky v přítmí, zatímco světové reflektory ozařují profesionální herce. Když pak matka korporace z Londýna poručí, že se emoce v reklamě doručí skrze výrazový herecký výkon, český divák je ochuzen o zážitek. Potřebuje slyšet hlášku nebo zajímavé slovo, které by zařadil do svého výrazového slovníku.